Po téměř dvou vyčerpávajících měsících v Praze jsme usoudili, že je nejvyšší čas zvednout kotvy, vzít roha z deštivého Kocourkova a užít si zase trochu klidu na cestách. Částečně se nám podařilo splnit předsevzetí z poslední cesty („Tolik krámů už s sebou příště nepotáhneme!“) a zabalili jsme se tak, že jsme nepotřebovali táhnout nic na střeše a ještě jsme něco viděli zadním oknem. Jako další destinaci jsme vybrali řeckou Lefkádu. O důvodech asi nemá cenu se moc rozepisovat: Moře, pravidelný vítr a hlavně spousta sluníčka, které po aprílovém počasí, které jsme si letos užívali zhruba od ledna do května, fakt bodne.
Trasu o délce něco přes dva tisíce kilometrů jsme si rozložili do celkem pěti dnů.
První zastávka: Kerekegyháza
Díky tomu, že jsme vyráželi v sobotu, byla cesta po D1 docela bezproblémová. Přežili jsme i prudící babu na slovenské hranici, od které jsme se neúspěšně pokoušeli koupit maďarskou dálniční známku, a po 650 kilometrech jsme to zapíchli v příjemném baráčku na maďarském venkově, který jsme našli přes oblíbené Airbnb. Abychom trochu vyvenčili děcka, vyndali jsme kolobrndy a vyrazili na obhlídku vesnice. Ta se ukázala být velice plodná, protože před každým druhým barákem stála třešeň obsypaná červenými kuličkami. S žaludky plnými třešní a mírně černým svědomím jsme se ubrali do hajan, abychom nabrali síly na další štreku.
Druhá zastávka: Dolna Matka
Za maďarsko–srbskou hranicí nás trochu překvapila nekvalitní dálnice, která se dost blížila naší dé jedničce, ale jinak jsme Srbskem proletěli jak hovínko slepicí. Co jsme viděli v okolí dálnice se nám každopádně dost líbilo a dali jsme si svazácké předsevzetí, že do Srbska se určitě někdy vypravíme na delší dobu. Makedonie nám místy přišla jako docela divočina a překvapovala nás kontrasty špinavých vesnic a prašných cest s mešitami, které vypadaly, jako by je právě dostavěli a do posledního centimetru pečlivě naleštili. Azyl jsme si domluvili přes Airbnb u Holanďana Petera, který má úplně skvělý baráček v kaňonu Matka kousek od Skopje). Hned po příjezdu jsme začali trpce litovat, že nezůstáváme déle, protože na okolní přírodu je radost pohledět. Abychom se trochu protáhli, vyrazili jsme na procházku k přehradě (před tím jsme se posilnili večeří v místní rybí restauraci – obsluha divná, ale jídlo oukej). Protože už bylo pozdě a přes veškerou tmu jsme sotva viděli na cestu, rozhodli jsme se další zkoumání makedonských matek posunout na další dopoledne.
Protože cesta do Meteory není zas tak dlouhá, vyrazili jsme po snídani do kaňonu ještě jednou, tentokrát ještě dál za přehradu. Na koloběžkách se naše omladina moc daleko nedostala, takže jsme je po chvíli odhodili do křoví a dál pokračovali pěšky. Pár kilometrů jsme se kochali překrásnou krajinou, dali si několik dalších předsevzetí („Příště na dýl. A s paddleboardy.“) a vyrazili zpět k autu. Jízdu do Řecka zpestřil jen přejezd Makedonské hranice, kde jsme nevěřícně pozorovali celníka obírajícího Holanďana v autě před námi o sušenky (Makedonští celníci jsou asi na úplatky nenároční).
Třetí zastávka: Meteora
Asi trapně, ale přesto upřímně jsme se zaradovali, že jsme zpět ve staré dobré EU. Řecko nás příjemně překvapilo hned při první zastávce na benzínce BP. Usměvaví lidé, kteří mluví dobře anglicky a navíc umí připravit kafe tak, že by jim mnozí baristi mohli závidět. Po nějakých pěti hodinách jsme dorazili do hotýlku ve vesničce Kastraki, která stojí přímo na úpatí slavných skal. „Střetnutí“ s hotelovým pokojem bylo po měsících strávených ve velkých apartmánech pronajatých přes Airbnb docela kruté, ale nakonec jsme se shodli, že dva dny v hotelu je něco, co se dá s trochou sebezapření přežít. Po obligátní návštěvě hotelové restaurace (šlo to) jsme zamířili na procházku vesnicí, která skončila přesně po 223 metrech u prvního hřiště, které si děti užívaly asi půl hodiny. Pak se přihnala ďábelská bouřka s pekelným lijákem, kterou naše drobotina pojala jako místní atrakci a skvělou příležitost k vykoupání v proudech vody a kalužích.
Na jediný celý den, který jsme v této části Řecka měli, jsme si pochopitelně naplánovali výšlap na nedaleký vrcholek, na který staří Řekové pro nedostatek místa v údolí nainstalovali překrásný klášter. (Pro velký úspěch to pak zopakovali ještě 23×, dokud neobsadili všechny vrcholky v okolí.) Nepříliš náročný výstup lesem do podklášteří nám zabral asi dvě hodiny (z toho hodinu trvalo přesvědčit Mayu, aby dokončila hysterický záchvat a začala už doprčic šlapat) a zdolat nějakou stovku schodů do prvního kláštera už byla hračka. A stálo to za to!
Další den jsme před odjezdem na Lefkádu ještě jako správní turisté stihli navštívit klášter Sv. Štěpána a autem objet a vyfotit pár dalších fantastických vyhlídek. Cesta na Lefkádu už byla jen párhodinová záležitost završená zaslouženým výhledem na moře a pozdně odpoledním vycachtáním ve slané vodě. Ale o tom zase někdy příště.