Balkánskou stezkou

Další plánovanou destinací naší okružní jízdy jihovýchodní Evropou bylo Chorvatsko. Ne, že bychom se toužili přidat k davům krajanů, kteří sem v létě míří, ale dětem jsme už minulý rok slíbili, že ani letos nevynecháme krav maga kemp pro juniory, kde si minulý rok (stejně jako my) našly spoustu nových kamarádů.

Cesta z Lefkády má necelých tisíc kilometrů, takže jsme ji proložili dvoudenní zastávkou v Černé Hoře. Původně jsme to chtěli pojmout trochu adrenalinově a tyhle dva dny strávit v Albánii (v hledáčku jsme měli hlavně Drač), ale protože se nám na našem oblíbeném Airbnb nepodařilo najít žádné přijatelné ubytování (cena × lokalita × hodnocení), nakonec jsme vyměkli a Albánií jen profrčeli do Podgorice.

Let the the training begin! Trénink začíná!
Trénink začíná!

Albánie

Albánská část cesty začala trochou adrenalinu na hranici s Řeckem – prvnímu celníkovi jsme málem způsobili infarkt tím, že jsme se po nesprávném vyhodnocení ledabylého gesta rukou s klidem rozjeli vstříc Albánské straně hraničního přechodu (naštěstí jsme nejeli moc rychle, jinak by nás asi nedoběhl a nejspíš by začal střílet), u druhého (stále ještě na řecké straně) jsme se zasekli kvůli tomu, že v techničáku nemáme napsané naše jméno, nýbrž název firmy (problém se naštěstí podařilo vyřešit platební kartou, na které je uvedené jak jméno, tak firma). Zbytek už byl vcelku bezproblémový, jediným zpestřením bylo zastavení policajtem kousek za hranicemi (potřeboval se ujistit, že jsme opravdu turisti), příležitostné zmizení asfaltového povrchu na hlavním tahu, sledování mumraje ve městech, kterými jsme projížděli, a rozjímání nad neuvěřitelným počtem více či méně primitivních myček aut.

Z auta nám Albánie přišla jako hodně zajímavá země, do které bychom se určitě někdy chtěli podívat na delší dobu. Jedna věc nás ale hodně znervózňovala: chaotické dopravní značení se spoustou rychlostních omezení (která místní naprosto ignorovali) v kombinaci s obrovským množstvím policajtů, kteří zastavovali projíždějící auta (panáků v uniformách jsme viděli snad desítky). Nás naštěstí všichni ignorovali (snad kvůli cizokrajné značce), ale na klidu nám to moc nepřidalo, protože pánové působili dojmem, že si heslo „pomáhat a chránit“ vztahují spíš na svůj rodinný rozpočet.

Picturesque Albanian countryside. Malebný albánský venkov.
Malebný albánský venkov.

Černá Hora

Do státečku nad Albánií jsme vjeli bez jakýchkoli očekávání – o to víc nás překvapilo, jak moc se nám tu zalíbilo. Po albánské divočině působila Černá Hora hned od počátku jako zjevení: Jsme zpět v civilizaci! Nadšení nám vydrželo po celé dva dny.

Tábor jsme rozbili v hlavním městě. Podgorica má počet obyvatel asi jako Plzeň a kvůli devastaci během druhé světové války se vyznačuje dost hnusnou komunistickou architekturou. Navzdory tomu tu panuje příjemně pohodová atmosféra, ke které přispívají přívětiví domorodci. Ubytování jsme si našli klasicky přes Airbnb, a to v bytě přímo v centru. (Apartmán můžeme bez problémů doporučit, hostitel Nikola byl taky super. Dvě noci vyšly na cca 75 €.).

První den jsme si vyšli na procházku městem: Děti se vycachtaly u starého mostu na soutoku řek Ribnica a Morača), pak jsme zastavili na pěší zóně na večeři a kávu (a jedno pivko – nejsem příliš vybíravý, ale místní Nikšičko bylo skoro stejně hororový zážitek jako řecká zmrzlina s příchutí „cheesecake“). Druhý den jsme vyrazili do přírody: Na webu Dangerous Roads jsme si vybrali silnici podél Morači (nezklamala, vyhlídky byly fakt impozantní), která nás zavedla nejprve ke stejnojmennému klášteru (návštěvu jsme bohužel museli vynechat, protože Alex a Maya chvíli před ním usnuli) a pak k Bukumirskému jezeru. Cesta k němu byla dost divoká: Asi hodinu a půl jsme jeli krokem různými lesy a osadami po uzoučkých nezpevněných cestách, se kterými by si skvěle poradil Land Rover Defender, ale našemu citroënu daly dost zabrat (díkybohu přežil bez úhony). Naštěstí jsme to nevzdali (stejně bychom se neměli kde otočit :-)) a odměnou nám bylo jak krásné jezero uprostřed nádherných hor, tak samotná cesta překrásnou krajinou, díky níž jsme si Černou Horu naprosto zamilovali.

Scenic road along the Morača river Nádherná cesta podél kaňonu řeky Morača
Cesta plná parádních vyhlídek podél kaňonu řeky Morača

Chorvatsko

Jak už jsme zmiňovali, do Chorvatska jsme zamířili hlavně kvůli dětskému krav maga kempu. Pevný režim (dopoledne měly trénink děti, večer dospělí, následovalo posezení nad více či méně alkoholickými nápoji u našeho apartmánu) bohužel kromě dvou menších výletů neumožňoval navštívit významnější zajímavosti v okolí. Na druhou stranu, v Chorvatsku bylo vedro tak nějak úmornější než v Řecku, takže to ani moc nevadilo.

Týdenní kemp se konal v Tisnu nedaleko Šibeniku (ten jsme navštívili minulý rok, je krásný). Městečko je malebné, ale Chorvatsko nás navzdory už několika pokusům nenadchlo. Moře je tu sice krásně čisté, ale pláže samý šutr, lidi nejsou tak milí jako jinde, ubytování a restaurace drahé a fronty na hraničních přechodech extrémně otravné (Chorvati si asi ještě nevšimli, že k nim posledních 15 let v létě pravidelně proudí davy turistů, takže by možná nebylo špatné otevřít víc než dva pruhy). Na druhou stranu nad touhle zemí určitě nechceme lámat hůl. Cítíme, že velká část problému spočívá v nás – jednoduše už jsme si odvykli režimu v sobotu příjezd – za týden odjezd. Věříme, že až se do Chorvatska někdy vypravíme naším pomalucestovatelským stylem, nejspíš se nám zalíbí. Abychom nekončili na pesimistické notě: Bylo skvělé po víc než půl roce vidět vidět staré známé z krav magy a navíc ještě poznat další nové lidi. Pokud nám něco nezkříží plány, nejspíš se zúčastníme i příští rok.

Training in the water Vodní trénink
Vodní trénink

Týden v Tisnu utekl jako voda a my se s krátkým mezipřistáním v ČR (Alexova milá, Anička, slaví narozeniny – takovou party prostě nemůžeme vynechat!) přesouváme do úplně jiných končin Evropy – do Nizozemska. Balkánská anabáze byla zajímavá zkušenost spojená s jedním velkým uvědoměním: Je skvělé žít v části Evropy, v níž zmizely hranice mezi státy a s tím spojené zdržování a buzerace. Doufejme, že tomu tak zůstane i do budoucna.

 

 

 

Share this post | Podělte se o článek

Napsat komentář