Věřte nebo ne, ale těch několik týdnů, které jsme strávili v Praze, uteklo tak rychle, jako by to bylo jen několik dní. Azyl jsme našli na tomhle super místě. Byla to hotová oáza klidu – domek s velkou zahradou, kterou zdobí obrovská stará pumpa a boží muka. Naši skvělí hostitelé Marta a Hynek nás navíc ujistili, že jim ani v nejmenším nebude vadit, pokud si na zahradě budou hrát děti. Být v blízkosti centra a zároveň mít možnost vyrazit potomky na zahradu, kde mohou lézt po stromech, stavět domečky pro víly a skřítky nebo se dosyta cpát jablíčky přímo ze stromu, je k nezaplacení 😀. Jak je u nás dobrým zvykem, během čtyř týdnů v Praze jsme se skoro nezastavili. Co se nám všechno podařilo napáchat:
- zapsat děti do nové kmenové školy Kairos a zúčastnit se několika školních akcí a výletů;
- oběhat nutná lékařská vyšetření a odběry;
- skoro dobrodružně zařídit zásobu léků na osm měsíců;
- užít si času s rodinou;
- navštívit kamarády;
- navštívit kamarády dětí a z boraxu vyrobit domácí sliz;
- zajít na Festival vědy;
- přeložit titulky k parádnímu dokumentu o domácím vzdělávání a unschoolingu Class Dismissed;
- zažít, jaké to je natáčet v rádiu;
- pokecat s dalšími digitálními nomády o tom, že s dětmi tento životní styl nemusí skončit;
- užít si úžasný den na akci Books on the Go, kterou připravila nezisková organizace Class Acts, a dokonce vyhrát (teda Lilly a Alex 😀) několik vychytaných cen;
- pořádně zapařit (bez dětí!);
- zařídit záložní pasy;
- zařídit mezinárodní řidičáky;
- objednat nové zdravotní náramky pro Alexe a Mayu;
- pořídit zásobu fotografií na víza;
- užít si s Madlen a její bandou trochu klidu při malování keramiky;
- zabalit se na cestu (pokud vás zajímá, jak se pětičlenná rodina vmáčkla do pěti batohů, přečtěte si tento příspěvek);
- a spoustu dalších věcí, na které si teď nemůžeme vzpomenout…
- vlastně jsme ještě vynechali ten nejdůležitější bod – UŽILI JSME SI TO!
S Kájou jsme si svatosvatě slíbili, že se poslední týden před odletem ponese ve znamení klidu. To se nám ale jako obvykle naprosto vymklo z rukou. Mám pocit, že dobrou polovinu věcí ze seznamu jsme dotáhli nebo uskutečnili právě během posledního pražského týdne.😀 Nakonec ale všechno navzdory mírně infarktovému tempu klaplo bez větších problémů.
Poslední den jsme si vyhradili pro rodinu. Loučení není nikdy jednoduché, ale co naplat. Toulavé boty nám prostě nedovolují se usadit – vždyť svět je tak veliký a byla by škoda ho aspoň kus nevidět. Mimoto nežijeme v osmdesátkách, takže pomocí Facebooku, FaceTimu, Skypu, WhatsAppu a Viberu udržíme jakýs-takýs kontakt se všemi blízkými.
Večer před odletem jsme všichni ulehli v nezvykle brzkou hodinu – museli jsme totiž vstávat o půl čtvrté ráno, abychom stihli autobus. Noční linka č. 510 nám stavila přímo před domem a jela až na letiště. V životě jsme snad necestovali takhle dlouhým spojem MHD: nastoupili jsme ve 4:04 a vystoupili v 5:25. Odměnou nám byla projížďka půlkou Prahy a sledování spolucestujících v různém stádiu opilosti, kteří se vraceli z flámu 😀.
Kdy už tam budeme?
Hned po příletu do Kodaně nám tabule oznámila, že zpožděný bude i další let. Snažili jsme se nepropadat trudomyslnosti, a tak jsme dětem (potažmo i sobě) připomněli, že tu na letišti mají dětské hřiště, které nám to dlouhé čekání zpříjemní. Ale hezky popořadě: Nejdřív zjistíme, kde si vytisknout palubní vstupenky (neptejte se, proč jsme to neudělali už v Praze). Kodaňské letiště je bumbrlík, takže jsme si udělali výlet na terminál na úplně opačné straně. Protože jsme trochu tápali, zašli jsme na informace, kde nám příjemná dáma prozradila, že tady si prostě lístky nevytiskneme a že musíme z odletového prostoru odejít a pak se do něj zase vrátit. Super, takže si zopakujeme cestu zpět a bezpečnostní kontrolu. V tuhle chvíli nemělo cenu plakat nad rozlitým mlékem, takže jsme vyšli zpět do odletové haly, vytiskli si palubní lístky, absolvovali další bezpečnostní kontrolu a nakráčeli do potřebného terminálu – abychom zjistili, že hřiště je zase na druhém konci letiště. V tuhle chvíli jsme všichni byli na pokraji vyčerpání. Jako dospěláci jsme se s tím dokázali poprat, ale hladové, unavené a naštvané děti se už pomalu sypaly. Přistoupili jsme k tomu proto systematicky:
- splašili jsme vozíky na zavazadla, abychom se s bagáží nemuseli tahat na zádech;
- vyrazili jsme na lov nějakého chuťově a cenově slušného jídla. Druhý parametr bohužel dopadl katastrofálně, protože jsme byli v jedné z nejdražších zemí na světě. Selhalo i nouzové řešení v podobě mekáče – ten je mimo letiště a další bezpečnostní kontrolu jsme nehodlali absolvovat. Skončili jsme s pěti bagetami v kvalitě krokodýlu z benzínky, za které jsme v letištním kiosku zaplatili asi tolik, co by stálo jedenáctichodové menu v La Degustation;
- závěrem jsme dorazili na hřiště a obsadili stolek, který se nám stal základnou na několik příštích hodin.
