Thajsko: První asijské zážitky a zkušenosti

V Bangkoku jsme strávili jen nějakých nějakých 24 hodin. Přesto jste si dali hned dva náročné úkoly:

1. začít se vypořádávat s rozhozeným spaním kvůli změně časového pásma (je tu o pět hodin víc než v ČR);
2. vidět alespoň jednu zajímavost hlavního města.

K úkolu č. 1 jsme po dlouhém rozmýšlení, zvážení kladů a záporů, provedení analýzy rizik a hodnocení dopadů na životní prostředí přistoupili tak, že jsme dětem po příjezdu do hotelu (Phurahong Homestay) vrazili do ruky tablety a na dvě hodiny si zdřímli – ne, že bychom potomkům nechtěli dopřát trochu spánku, ale vzhledem k tomu, že – na rozdíl od nás – dokázali upadnout do spánku kdykoli, když si někde alespoň na pět minut sedli, jsme nechtěli riskovat, že se „přespí“ a v noci pak budou řádit.

První kroky v neznámém světě

Po šlofíčku jsme v rámci plnění druhého úkolu vyrazili do ulic ulovit taxíka. Protože jsme podcenili brutální intenzitu, s níž v Thajsku praží sluníčko, zalezli jsme do první sámošky 7-Eleven s cílem zakoupit opalovací krém. Tato mise trestuhodně selhala, protože v thajských samoobsluhách sice seženete padesát různých bělicích krémů, čistě opalovací krém bez bělicího účinku a za rozumné peníze bohužel žádný (později jsme zjistili, že se dají koupit v lékárně; doporučujeme proto přivézt alespoň drobnou zásobu z domova, abyste si prvních thajských chvil užili i jinak než hledáním opalovacího krému).

[su_note note_color=“#F0F8FF“ text_color=“#333333″ radius=“3″ class=““]Tip: Připravte se na teplotní šoky při vstupu do míst vybavených klimatizací. Pokud je venku 30 stupňů, můžete očekávat, že vevnitř bude minimálně o 10 stupňů míň. Pokud se v klimatizovaném prostoru chystáte trávit déle než deset minut, neuškodí mít po ruce mikinu.[/su_note]

Hodili jsme proto ručník do ringu a raději pomocí šikovné aplikace Grab (kromě Thajska je populární i v dalších státech JV Asie) zavolali taxi. S ním jsme se vypravili na tržiště Chatuchak, abychom nasáli trochu autentické thajské atmosféry. Protože jsme byli Asií dosud nedotčení (nepočítáme-li pár návštěv v pražské Sapě), byla to pro nás zkušenost zcela nové dimenze – neskutečné lidské hemžení, přehršle vůní (a taky zápachů), haldy všemožného zboží včetně živého (různých tvorů pozavíraných v klíckách nám bylo dost líto). Když nás procházení uličkami mezi stánky přestalo bavit, zašli jsme na první thajské jídlo, s menšími komplikacemi sehnali taxi na cestu zpět a zalezli do postele, abychom nabrali síly na další den.

BKK -> CNX

Den jsme začali výbornou snídaní (večer předem jsme si u paní majitelky objednali thajskou, takže na nás čekala restovaná rýže s kuřetem), poprvé jsme ochutnali rambutan (mňam!), udělali trochu práce, pobalili věci a vyrazili na letiště. Jak je u nás dobrým zvykem, let do Chiang Mai byl opět zpožděný (tentokrát naštěstí asi jen o hodinu), ale jinak úplně bezproblémový (a hlavně rychlý). Po příletu jsme se už jen ubytovali, trochu pocourali ulicemi, dali večeři v přízemí obchoďáku Maya (je tam výborný food court) a opět se odebrali na kutě bojovat s jet lagem (to se nám docela zdařilo, všichni jsme se v podstatě hned „přepnuli“ na nový čas).

[su_note note_color=“#F0F8FF“ text_color=“#333333″ radius=“3″ class=““]Tip: Dali jsme dohromady článek s doporučeními na námi oblíbené restaurace a různé pouliční stravovny. Najdete ho tady.[/su_note]

Hledáme bydlení

Ne, že by se nám v dočasném bydlení rezervovaném přes Agodu (The Nest Hotel Chiang Mai) nelíbilo, ale na měsíc to přece jen chtělo něco, co se víc podobá opravdovému bytu. Povzbuzeni různými videi z YouTube (třeba tímhle nebo tímhle) jsme proto vyrazili na lov. Najít apartmán skutečně není problém – kolem ulice Nimmanhaeminda Road (alias Nimmanu), oblíbeného místa digitálních nomádů, je spousta bytových domů, které nabízejí krátkodobé i dlouhodobější pronájmy. Předpokladem bohužel je, že s sebou netaháte přívěsek v podobě tří dětí – navštívili jsme asi šest různých bytovek a žádná z nich neměla apartmán větší než 1+kk. Po půl dni cupitání po „sojkách“ („soi“ + pořadové číslo označuje menší boční ulice spojené s nějakou hlavní ulicí, např. my jsme nakonec bydleli na Nimman Soi 6) nás prohlížení stále stejných krcálků přestalo bavit a rozhodli jsme se, že si pronajmeme dvě garsonky v apartmánech Baan Thai. Děti nebyly nadšené z toho, že by měly spát v odděleném apartmánu, jako velká motivace ale zapůsobil fakt, že jsme hned na stejném patře měli velký bazén. Garsonky sice neměly kuchyni, ale protože jsme se stravovali výhradně venku, zas tak moc nám to nevadilo (je fakt, že aspoň rychlovarná konvice, abychom si mohli uvařit kafe, by přišla vhod). Pokud by vás to zajímalo, tak celá tahle sranda (dvě garsonky + elektřina, voda a několik dalších poplatků) nás za ten měsíc vyšla asi na 13,5 tisíce korun.

Místní doprava? Jedna stopa vede!

Protože nepatříme mezi jedince, kteří se vyžívají ve smlouvání, rozhodli jsme se, že si na měsíc v Chiang Mai půjčíme skútry, abychom se nemuseli neustále dohadovat o ceně s řidiči tuk-tuků a červených songthaew. Opět notně vyděšeni hrůzostrašnými historkami o podvodech při půjčování motorek jsme hledali nějaký spolehlivý podnik, který se nás nebude snažit okrást – nakonec jsme vybrali Mr. Mechanic, kde jsme si půjčili dva prskolety Yamaha. Skútry sice už měly něco najeto a byly dost omlácené, ale jely a brzdily. Mistři mechanici se nás skutečně nesnažili při vracení motorek nijak natáhnout, ale celkově tam byli na thajské poměry dost nepříjemní, takže příště vybereme jiný podnik. Upozorňujeme, že pokud jim nebudete chtít nechat po dobu půjčení cestovní pas (pro nás to nepřipadalo v úvahu a kopie jim nestačila), připravte si za každou motorku 4 tisíce bahtů jako zálohu. Měsíční půjčení dvou skútrů nás sice vyšlo na 7 tisíc bahtů, ale svoboda pohybu, kterou jsme s nimi získali, byla k nezaplacení. Navíc bylo fajn, že jsme nemuseli prostát hodiny v tuk-tukách nebo jiných vícestopých dopravních prostředcích v neustálých dopravních zácpách – a jezdit na skútru je kromě toho dost zábava. Jezdili jsme v konfiguraci 1+2 a 1+1, tedy Kája s Mayou a Lilly a Lucka s Alexem. Nejdřív jsme se trochu obávali, jaké to bude, ale nakonec jsme zjistili, že jezdit ve třech na jednom skútru není nejmenší problém. Lucka si to dokonce jednou vyzkoušela i se všemi dětmi najednou, a je fakt, že to už byla i v Thajsku trochu za atrakci – přece jen čtyři farangové na jednom skútru se jen tak nevidí 😀.

Co jsme tu prováděli

Kromě toho, že jsme si užívali tuze dobré thajské kuchyně, podnikli několikadenní výlet na sever, resp. severozápad od Chiang Maie do měst Chiang Rai a Pai (o nich napíšeme příště) a navštívili asi desítku různých buddhistických chrámů (Lucka z nich byla pokaždé nadšená, Káju od pořadového čísla 2 už dost nudily), jsme se snažili zhlédnout i něco z místních atrakcí a pamětihodností. V chronologickém pořadí:

Sloní park Elephant Jungle Sanctuary

S Luckou bychom se do něčeho takového asi dobrovolně nepustili, ale děti, inspirovány všudypřítomnými letáky, se nějaké sloní atrakce dožadovaly tak úporně, že jsme povolili. Hlavně z etických hledisek jsme se chtěli vyhnout největším zběsilostem slibujícím jízdu na slonech, a vybrali jsme proto výše uvedeného organizátora. V dohodnutý den nás „doma“ vyzvedl pickup s přístřeškem (usadili jsme na korbu; že bychom se mohli uvelebit i v klimatizované kabině, jsme zjistili až později, ale jízda na otevřeném vzduchu byla taky fajn zkušenost), který po různých místech Čiang Maie nabral ještě asi dalších deset lidí a zhruba za hodinu nás dopravil do cílového místa na thajském venkově. Tam nám větrem ošlehaní Thajci povyprávěli něco málo o slonech, nechali nás nabrat tyčky cukrové třtiny a pak nás zavedli na nedaleký palouček, na který přiběhlo stádečko slonů. Zvířata jsou to fakt krásná a obrovská, slabší chvilku jsme zažili jen ve chvíli, kdy se jedno ze slůňat s vidinou sladké dobroty rozeběhlo pro nabízenou třtinu, ale bohužel po trajektorii, která kolidovala se stanovištěm naší Mayi 😀. Bylo to o chlup, ale slůně ji naštěstí minulo, my překonali infarktový stav a jelo se dál: Čekal nás výlez do svahu, naložení banánových větví na ramena a přesun z kopce na další svah, kde jsme náklad složili. Zanedlouho se opět přiřítili sloni a během několika desítek minut všechnu banánovou biomasu spořádali. Následoval oběd a příprava vitaminových koulí pro slony (z banánů, limetek, rýže a ještě několika dalších ingrediencí, které už jsem stihl zapomenout). Poslední částí byla rochnění se slony v bahně, kterého jsme se s Luckou nezúčastnili, protože já jsem fotil a Lucka… taky fotila (aby nemusela do bahna, ze zoufalství popadla první přístroj, kterým se dal pořizovat obrazový záznam, a sledovala vše zpovzdálí). Děti si samozřejmě válení v bahně (ještě navíc ve společnosti slonů!) užily naplno. Pak jsme se všichni přesunuli k nedalekému brčálníku s malým vodopádem, kde ze sebe dvou- i čtyřnozí účastníci zájezdu spláchli bahno a trochu zablbli ve vodě, rozloučili se a nechali se dopravit domů. Celkový dojem byl smíšený: Na jedné straně je super udělat dětem radost, na druhé straně v nás sloní park zanechal pachuť nejistoty z toho, co se s krásnými zvířaty děje, když turisti odjedou. Vrozený optimismus navrhuje samé hezké věci, radost ale kazí dosavadní zkušenosti (hlavně z bangkokského tržiště) s tím, jak se v Thajsku přistupuje ke zvířatům.

Poo-Poo Paper Park

Jít na návštěvu parku, ve kterém se vyrábí papír ze sloního trusu, nezní na první pohled úplně lákavě. Pro nás to ale bylo jedno z nejpříjemnějších překvapení. Poté, co zaplatíte nepříliš vysoké vstupné (100 bahtů za osobu, děti do 5 let zdarma), se vás ujme průvodkyně, která s vámi projde celý proces výroby papíru ze sloních hovínek. Pokud byste už teď ohrnovali nos, upozorňujeme, že sloní trus (alespoň v podobě, ve které s ním přicházíte do styku v parku) vůbec nesmrdí, protože ve slonovi potrava moc času nestráví – je to v podstatě jenom suchá vláknina. To už si víc smradu užijete na běžné thajské ulici 😀. Z těsné blízkosti tak uvidíte, jak se trus čistí, barví a nakonec jak se z něj ručně vyrábí papír (to si taky můžete rovnou vyzkoušet). Na poslední zastávce si ještě můžete z místního papíru něco vyrobit. V nabídce je všechno možné, od bločků přes kalendáře až po vějíře. My jsme vybrali to nejpraktičtější – obálky na cestovní pasy.

Jezero Huay Tung Tao

Oáza klidu nedaleko Čiang Maie – stačí hupsnout na skútry a za nějakou půl hodinku jste tam. My jsme sem vyrazili hlavně za keškou, ale jsou tu i jiné aktivity – třeba čtyřkolky nebo zajímavě vypadající lanový park. Případně se můžete jen tak povalovat kolem jezera, vykoupat se nebo si dát něco k snědku. Pozor: Vstup do parku je placený (ale není to nic drahého).

Park Nong Buak Haad

Docela rozlehlý oplocený park v levém dolním rohu čiangmaiského čtverce. My jsme se tu setkávali s kolegy worldschoolery – zatímco si děti hrály a krmily holuby, dospělí tlachali ve stínu, kterého je tu naštěstí požehnaně. V jednom z rohů parku pak můžete pozorovat Thajce, kteří se věnují pro nás docela exotickým míčovým sportům: sepak takraw, což je takový akrobatický nohejbal s vyšší sítí, a takraw lawd huang. Při druhé jmenované hře stojí několik lidí v kruhu a do košíku zavěšeného asi v pětimetrové výšce se snaží kopnout ratanový míč. Smějí přitom používat kteroukoli část těla kromě rukou. Na obojí se dobře kouká a nad některými pohybovými kousky zůstává rozum stát.

Výjezd do národního parku Doi Suthep–Pui

V podstatě povinnost, pokud se vyskytnete v Chiang Mai. Opět jsme osedlali skútry a vyrazili. Cesta k první atrakci – obrovskému chrámu Wat Phra That Doi Suthep – nám trvala asi půl hodiny (počítejte s tím, že jakmile vyjedete z Čiang Maie, bude to už téměř pořád do kopce). Pokud vás stejně jako Káju chrámy trochu nudí, tomuhle byste přece jenom měli dát šanci – jak interiéry, tak exteriéry jsou fakt nádherné a navíc je odtud hezký výhled na Čiang Mai. Po prohlídce chrámu jsme vyrazili na vyhlídku Doi Pui, ze které je krásně vidět na hmongskou vesnici – která se stala další, původně neplánovanou zastávkou. Než jsme totiž vyrazili na výlet, podcenili jsme zásobu paliva v Lucčině motorce. Neustálé stoupání udělalo v miniaturní nádrži skútru vír, takže na Doi Pui Lucka dojela už jen na benzinové výpary. Dobrý muž na vyhlídce nám naštěstí prozradil, že v hmongské vesnici můžeme natankovat, takže jsme tam vyrazili. Po cestě do vesnice jsme se jen usilovně modlili, že jsme pánovi, který na nás mluvil jen thajsky, správně rozuměli a opravdu budeme moct natankovat, protože tlačit skútr pět kilometrů do kopce na rozcestí, odkud by to už zase jelo samospádem, se nám opravdu nechtělo. Naše thajština (nebo spíš schopnost dešifrovat gestikulaci) je naštěstí na dostatečně vysoké úrovni, takže jsme ve vesnici našli vytoužený samoobslužný stojan a hlasitě si oddechli. Samotná hmongská vesnice nás nijak nenadchla, protože to byla jedna velká opičárna plná stánků se suvenýry.

Kurz thajského vaření

Protože jsme správně tušili, že nám thajská kuchyně zachutná, měli jsme tuhle aktivitu na seznamu dlouho před odletem do Thajska. A protože se na domácím vaření s chutí podílejí i potomci, bylo nám jasné, že musíme absolvovat rovnou rodinný kurz. Po domluvě s dvěma dalšími worldschoolerskými rodinami jsme vybrali večerní kurz školy Siam Rice Thai Cookery School. První zastávkou bylo tržiště Warorot, kde jsme se dozvěděli něco málo o hlavních ingrediencích thajské kuchyně (hlavně bylinkách). Po krátkém courání tržištěm a konzumaci místního ovoce jsme opět nasedli do červeného minibusu songthaew a odebrali se přímo do „školní“ kuchyně. Tam jsme si nejprve vybrali, co bychom během odpoledne a večera chtěli vytvořit, a pak už se rovnou vrhli do akce. Děti připravovaly polévku z kokosového mléka, jarní závitky, nudle pad thai a nakonec mango se sladkou rýží, dospěláci zvolili ostřejší menu v podobě kuřecí polévky tom yum, kari (včetně přípravy kari pasty) a sladké rýže s mladým kokosem, resp. dýní. Všechno klapalo na jedničku, zábava to byla ohromná a všechno běželo jak po drátkách – hlavně díky tomu, že mise en place za nás obstaral někdo jiný a my jen přišli k připraveným ingrediencím, ze kterých jsme ukuchtili vybraný pokrm. Jediné, co nás trochu rozladilo (ale fakt jenom trochu, důvody chápeme), byl práškový vývar a nutnost z jídla neustále lovit nepoživatelné složky jako citronovou trávu, galangal a kafrové listy (to je ale v thajské kuchyni, jak jsme ji zažili, normální záležitost, takže to ani nemůžeme považovat za minus).

3D galerie Art in Paradise

Do vychvalované 3D galerie se kvůli pracovnímu vytížení vypravila jen Lucka s dětmi – všichni čtyři nasedli na skútr a za pár desítek minut byli v cíli. Pak už jen několik hodin brouzdali výstavními prostorami, kde se různě aranžovali do všech možných i nemožných póz, přičemž pozadí tvořily chytře vymyšlené 3D malby. Pro děti to byla ohromná zábava – jen poměr 3:1 mezi dospělými a dětmi focení trochu komplikoval – nastavit děti do správné polohy a pak ještě stihnout zmáčknout spoušť foťáku, aby z toho vylezla kloudná fotka, byla trochu mission impossible. Poučení pro příště: Lépe vyrovnat poměr mezi dospěláky a drobotinou 😀.

Thajská masáž

Navštívit Thajsko a nevyzkoušet thajskou masáž? Nemyslitelné! Masážních salonů je po celé Čiang Mai nespočet a jeden z nich jsme měli přímo před barákem. Jednoho krásného dopoledně proto Kája sebral Lilly a Alexe a šli si to vyzkoušet (Lucka přišla na řadu později, bez dětí). Původní obavy, že na děti bude hodinová masáž příliš dlouhá, se rozplynuly jako pára nad hrncem (kromě toho námi vybraný salon půlhodinové masáže vůbec nenabízí) a děti si skutečně celou hodinu vychutnaly a zanedlouho se začaly dožadovat opáčka. Aby taky ne – paní masérky jim přizpůsobily techniku, na rozdíl od nás dospělých, které zrovna nešetřily; na některých místech těla (třeba lýtkách a holeních) bychom se ji nebáli označit za důmyslné mučení, které vyvolalo nejedno zasyčení nebo vyjeknutí bolestí 😀. Umělecký dojem ale zachránila poslední čtvrthodinka masáže hlavy, která na veškerá předchozí příkoří nechala zapomenout a my odcházeli s blaženým úsměvem na tváři a údivem na tím, že Thajci dokážou i fyzické mučení prodat ke spokojenosti zákazníka.

Suma sumárum

Severothajské město Chiang Mai na nás udělalo veliký dojem: Je plné života, skvělého jídla a přátelských lidí; asi byste se museli hodně snažit, abyste se tu nudili! Jsme zvědaví, jestli i jih Thajska, na který se chystáme na konci naší jihoasijské expedice, nám přiroste k srdci tak, jak se to podařilo této Mekce digitálních nomádů.

Share this post | Podělte se o článek