Thajsko: Pár dní v Chiang Rai a okolí

Chiang Rai Clock Tower

Když jsme vybírali místo na severu Thajska, kde se na měsíc usídlíme, rozhodovali jsme se mezi Čiang Mai a Čiang Rai, protože o druhém jmenovaném jsme na různých facebookových skupinách slyšeli spoustu pozitivního. Nakonec jsme sice zvolili Čiang Mai, neboť vypadala jako vhodnější místo pro „začátečníky“ (obzvlášť se třemi dětmi), ale severnějšího bratříčka jsme určitě nechtěli vynechat. Půjčili jsme si tedy auto, nebo spíš autíčko (Toyota Yaris s motorem ze sekačky), které víc řvalo, než jelo a kterému kopcovitá krajina na sever od naší základny místy dávala dost zabrat (v některých stoupáních jsme se zcela vážně obávali, že se jízda vpřed promění v couvání).

On the Road Again!
On the Road Again!
Tip: Auto jsme si pronajali od půjčovny Budget Catcher (facebooková stránka). Yaris nás vyšel asi na 800 bahtů na den, přičemž v ceně bylo i pojištění. Majitelka auto dopravila až k nám, uměla skvěle anglicky, byla extrémně příjemná a k našemu potěšení přivezla i dětskou sedačku pro Mayu (dětské autosedačky jsou v Thajsku dost mimořádný úkaz). Vozítko bylo ze tří stran mírně obouchané, což poznamenala do smlouvy a ujistila nás, že pokud bychom ke stávajícím promáčklinám a oděrkám přidali nějaké další, nemusíme si s tím lámat hlavu. Vrácení proběhlo ve stejně uspokojivém stylu. Pokud tedy nemáte reference na spolehlivou autopůjčovnu, tuto můžeme bez obav doporučit (i my jsme se k ní dostali na doporučení).

Dopoledne jsme tudíž hupsnuli do auta a po bratru třech hodinách pohodové jízdy jsme dorazili hotelu rezervovaného přes Agodu. Po rychlém vybalení jsme vyrazili do města:

Chrám Wat Phra Kaew

Chrám Wat Phra Kaew se pyšní tím, že v něm byl podle legendy nalezen Smaragdový Buddha (teď bydlí ve Velkém paláci v Bangkoku, v Čiang Rai je kopie). V čiangraiském chrámu je kromě něj i malé, ale hezké muzeum po okraj narvané artefakty s buddhistickou tematikou. Hodnocení vypadá zhruba takto:

  • (K): Chrám, no, fajn, ale nuda.
  • (L): Fíííííha, nádhera!
Smaragdový Buddha
Smaragdový Buddha

Hodinová věž a noční bazar

Protože jsme moc nevěděli, čeho dalšího se po zbytek dne chytit a na Bílý chrám už bylo příliš pozdě, rozhodli jsme se, že zajdeme něco zblajznout na noční bazar a po cestě omrkneme místní hodinovou věž. Hodinová věž je sice hezká, ale popravdě, není to nic, z čeho bychom se jako Pražáci posadili na zadek. Noční bazar bylo vyloženě zklamání. Na podobná místa nechodíme za nakupováním, nýbrž za jídlem, a to tu mělo podobu nezajímavého food courtu. Po cestě od chrámu a zpět jsme prošli několik ulic, které z kulinářského i diváckého hlediska vypadaly mnohem zajímavěji.

Noční Čiang Rai
Noční Čiang Rai

Bílý chrám

Bílý chrám neboli Wat Rong Khun mate názvem – ve skutečnosti to není ani tak chrám jako umělecká expozice ve stylu buddhistického chrámu. Že tu něco nehraje, si povšimnete zanedlouho – pokud jste natvrdlí jako mužská (dospělá) část naší výpravy, tak třeba u stromu, ze kterého visí různé hlavy patřící například Freddymu Kruegerovi, Hellboyovi nebo Želvám ninja. Třešničkou na dortu je výzdoba hlavního „chrámu“, na které Hello Kitty pozoruje hořící newyorská dvojčata, u čehož jí asistují třeba Mimoni, Spiderman nebo Pikaču 😀.

Bílý chrám v Čiang Rai
Bílý chrám v Čiang Rai

Národní park Phu Chi Fa

Už ani nevím, proč jsme si jako další destinaci vybrali zrovna národní park Phu Chi Fa – asi se nám zalíbily fotky na Google Mapách 😀. Po docela dlouhé cestě a drobném bloudění jsme nakonec s utrápeným yarisem dorazili pod vyhlídku na nejvyšším kopci Doi Pha Mon. Po zaparkování k nám naběhla místní omladina s nabídkou průvodcovských služeb, po jejímž odpálkování jsme mohli vyrazit do kopce. Po pár desítkách metrů jsme narazili na skupinku tří holčiček v krojích, které nám něco zazpívaly a vysloužily si pár bahtů. Po dalších několika desítkách metrů se to samé opakovalo s další trojicí, které jsme taky něco malého dali, protože nám jich bylo líto – spodní holky jim určitě dost luxují platící klientelu 😀. Pak už stačila jen slabá půlhodinka a byli jsme na skalním převisu, na kterém nás kromě hraničního kamenu označujícího rozhraní Thajska a Laosu čekal taky úžasný výhled do okolí, který bohatě vyvážil dlouhou cestu. V dálce jsme dokonce zahlédli Mekong! Po cestě dolů jsme si ještě užili bizarního hudebního vystoupení asi čtyřletých thajských kluků.

Po kulturní vložce jsme zamířili do další destinace, kterou byl

Vodopád Phu Sang

Zpět do Čiang Rai jsme to vzali oklikou přes vodopád Phu Sang. Nebudeme vám nic nalhávat – nebyly to zrovna Niagarské vodopády, ale děti se vyčvachtaly, my dali relax na paloučku a večeři v přilehlé – překvapivě dobré – „restauraci“. Jet do těchto končin jen kvůli vodopádu se asi nevyplatí, ale pokud už jste v jeho blízkosti – proč ne. Na zpáteční cestě jsme udělali zastávku v hájku, kde se z kaučukovníků do mističek z kokosových ořechů stáčí surový kaučuk – skvělá příležitost, jak domácí vzdělávání a worldschooling poutavým způsobem proměnit z teorie ve skutečnost.

Ochlazení po vodopádem Phu Sang
Ochlazení po vodopádem Phu Sang

Čajová plantáž Choui Fong

Další den jsme expedici do Čiang Rai zabalili a po cestě domů navštívili čajovou plantáž Choui Fong. Místo je – asi jako každá čajová plantáž – neskutečně fotogenické. Doufali jsme, že nám tu nabídnou třeba exkurzi výrobou čajových listů, jak je známe u nás v Evropě, bohužel marně. Spokojit jsme se museli s občerstvením v čajovně (ledový zelený čaj je brrr, ostatní tuze dobré 😀), pozorováním procesu sušení skrz síťovanou stěnu a couráním po plantáži – i tak to ale stálo za to!

Čajová plantáž Choui Fong
Čajová plantáž Choui Fong

Čiang Mai, nebo Čiang Rai?

Po třídenním výletu jsme byli – z hlediska komfortu – rádi, že jsme vybrali první z jmenovaných. Věříme, že Čiang Rai má své kouzlo, my jsme ho ale za těch pár dnů neobjevili, protože jsme nenarazili na nic, co bychom neměli ve stejné nebo lepší verzi v naší „základně“. Díky tomu, že jsme měli auto a zvolili destinace ve vzdálenějším okolí Čiang Rai, se nám ale dostalo skvělé příležitosti alespoň zpoza volantu zhlédnout krásnou kopcovitou krajinu nejsevernější části Thajska. Zkušenost to byla skvělá – vesničky, o kterých bychom se nebáli prohlásit, že tohle je ten pravý thajský venkov, a opětovné uvědomění toho, v jakém luxusu vlastně žijeme a v jak nuzných a náročných podmínkách žije velká část Thajců. To je něco, co bychom z hotelového bazénu na břehu Andamanského moře, z bangkokského guesthousu nebo z Nimmanu jen tak nezahlédli.


Share this post | Podělte se o článek

Napsat komentář