Když nás včera Ketut (majitel Air Sanih Homestay) pozval na ceremonii, neměli jsme nejmenší tušení, že nás dnes čeká jeden z nejsilnějších zážitků našich životů. (Že se bude jednat o kremaci Ketutova nejstaršího bratra, jsme se dozvěděli o něco později.)
Začínalo se shromážděním u chrámu, kde jsme pozorovali příbuzenstvo, kamarády a známé, kteří zesnulému pánovi nosili různé „obětinky“ – většinou mísy plné jídla. Asi po hodině mumraje nastoupili na scénu čtyři tanečníci v děsuplných maskách, kteří sehráli taneční scénku, jejíž pozadí nám kvůli trestuhodné neznalosti balijského náboženství a mytologie bohužel zůstalo utajeno.
V davu lidí to pak začalo vřít a všichni hosté se postupně přesunuli na ulici, kde vytvořili procesí. Na začátku byli školáci s transparenty a zdobenými stojany, po nich následovaly ženy s obětními koši a pak obrovská zlacená nosítka s nebožtíkem, která musela nést snad dvacítka chlapů. Za nimi byli všichni ostatní pozvaní včetně nás. Tahle lidská řeka se pak za doprovodu skvělé a pořádně hlasité hudby vydala asi o pět set metrů dál směrem k moři.
Když se po menší kolizi s elektrickým vedením povedlo nosítka protáhnout na místo určení, sundali muži v bílém zabaleného nebožtíka z nosítek a několikrát s ním obkroužili kremačního býka. Nebožtíka pak uložili do rakve na býkových zádech a kněz zahájil závěrečnou ceremonii. Po tomhle posledním rozloučení přivlekli chlapi pár plynových lahví a pod býkem zažehli oheň, který zesnulého pána během několika hodin spálil na popel (tu poslední části si domýšlíme, protože asi po hodině pálení jsme museli odejít, jinak bychom se na žhnoucím sluníčku uvařili – pokud by nás tedy dřív nevykostily naše nudící se ratolesti).
Jako děti Evropy máme pohřby zafixováno jako něco navýsost nepříjemného, temného a smutného; něco, o čem se později už moc nemluví. Smrt samozřejmě není něco, z čeho by člověk skákal radostí, takže i tady jsme viděli slzy a zármutek. Převažoval ale pravý opak tradičních smutečních obřadů: spousta lidí oblečených do nádherného oblečení zářícího barvami; stovky bezprostředních úsměvů; radost ze života, která by se u nás čekala spíš na svatbě; intenzivní atmosféra a skvělá hudbu, ze které nám naskakovala husí kůže.
Jsme vděční shodě náhod, která nás dovedla na správné místo ve správnou dobu, protože dnešek bylo bezpochyby něco, co se bude zásadně podílet na formování našeho názoru na tenhle ostrov v Indickém oceánu.
Další fotky najdete na naší facebookové stránce.