Hned od začátku jsme věděli, že se nám bude ve Vietnamu líbit. Ale že tu zažijeme takové vzrůšo, to nás ani ve snu nenapadlo!
Včera jsme cestou na pláž narazili na silnici na chlápka držícího v ruce cihlu. Chystal se ji hodit na projíždějící auto. Když nás zmerčil, obměnil plán a najednou stál Kájovi před motorkou. Začal do ní mlátit jak smyslů zbavený. Kája na něj řval, ale chlápek to vůbec nevnímal. Zachránil nás až místní dobrodinec, který nám neváhal přispěchat na pomoc. Cihlu mu nějakým způsobem vyrval z ruky a chlápka strhnul k zemi. Měli jsme velikou kliku a kromě rozbité motorky jsme všichni vyvázli bez jediného šrámu. To však nebylo nic proti tomu, co nás čekalo dneska.
Rozhodli jsme se prozkoumat okolní chrámy. Na cestě k druhému z nich nám Google mapy navrhly zkratku. Protože jsme se chtěli vyhnout hustému provozu, šli jsme do toho. Už po dvou kilometrech jsme začali o našem rozhodnutí pochybovat – asfaltka se totiž změnila v prašnou cestu. Po dalších pěti kilometrech děravou polní cestou jsme zastavili a prozkoumali mapu. Po pravé straně měla být krásná silnice. Jediné, co jsme však viděli, byly železniční koleje. Ty jsme se nakonec rozhodli přejet a na druhé straně na nás opravdu čekala úhledná asfaltka.
Během jízdy nás trochu zarazily strážní věže podél cesty. Nervozita dále stoupla ve chvíli, kdy jsme zjistili, že každá z věží ukrývá ozbrojeného vojáka. Po patnácti minutách jsme dojeli k bráně, kde nás uvítali další dva ozbrojení členové armádního sboru. No, „uvítali“ je trochu nadnesené , spíš byli dost nepříjemně překvapeni. Došlo nám, že jsme se nějakým záhadným způsobem ocitli na půdě letecké základny. Chlapíci bohužel nevládli angličtinou, ale z jejich vzrušené gestikulace jsme pochopili, že nás ven nepustí. Naznačili nám, že se máme otočit a jet zpátky.
Po zhruba půlhodině jízdy jsme dorazili k druhé bráně. Tam stál další překvapený voják se samopalem a stejně jako jeho kolegové nám gestikulací sdělil, že přes něj neprojedeme. Na pokraji zoufalství (v tom neskutečným horku jsme obrovským areálem bloudili skoro hodinu, navíc bez vody, která nám mezitím došla – jo a měli jsme už vážně hlad :-D) jsme zaparkovali motorky a jali se využít služeb překladače od Googlu. Ten bohužel nepomohl. Chlapík byl totálně zmatený a nevěděl, co si s námi počít. Zatímco jsme se snažili najít společnou řeč, přijelo do areálu minimálně deset lidí. Všem při pohledu na nás spadla čelist. Asi jsme způsobili stejné překvapení, jako by se to povedlo lednímu medvědovi na Václaváku. Jeden z nich uměl trochu anglicky, a tak se nás ptal, jak jsme se tam dostali. Všechno jsme vysvětlili a on zavolal na vedení. Pak nám řekl, ať počkáme, a odjel. V mezičase někdo vojáčkovi u brány zatelefonoval a my už se začali radovat, že nás pustí. Bohužel se tak nestalo a on místo toho začal kontrolovat samopal. V tu chvíli jsem nás všechny viděla postřílený u té zdi, co byla opodál :-D. Asi po deseti minutách přijeli další tři vojáci a předali nám telefon. Na druhém konci byla paní s perfektní angličtinou, které jsme znovu vysvětlili, co se přesně stalo. Ta pak instruovala vojáky, aby nám prohlédli foťáky (asi se chtěla ujistit, že nejsme imperialističtí špióni). Když nic nenašli, konečně nás pustili ven. Netušíte, jak jsme si oddechli. 🙂
Další fotky najdete na naší facebookové stránce.