O dvousettisícovém Da Latu jsme zaslechli spoustu pozitivního už dlouho před cestou do Asie, takže nám bylo jasné, že ho při courání Vietnamem nebudeme moct vynechat. Kvůli jeho příhodnému umístění jsme si navíc ani nemuseli moc zajíždět: společně s Nha Trangem a Phan Rangem tvoří trojúhelník atraktivních a navzájem vcelku blízkých destinací.
Na přejezd z Phan Rangu jsme se vyloženě těšili – není to moc daleko (něco málo přes sto kilometrů) a silnice vede jedním ze tří horských průsmyků, které jsme si předsevzali projet na motorkách. Po cestě k průsmyku Ngoan Muc jsme na nějakých 18 kilometrech vyšplhali ze 200 nadmořských metrů na téměř tisícovku, dali pořádně zabrat zápěstím, abychom naše trhače silnic udrželi alespoň v nějakém pohybu směrem vpřed, a udělali snad dvacet zastávek, při nichž jsme se kochali nádhernými vyhlídkami, které slabším členům naší cestovatelské party (= tj. Lulu, tzv. B-tým) vyvolávaly závratě.
Jakmile jsme proklouzli průsmykem, silnice se trochu narovnala a cesta zase svižně ubíhala. Že se blížíme k Da Latu, napovídaly kopce hojně poseté čajovými keři. Protože jsme si na výlet naplánovali celý den, nijak jsme nespěchali a když nám něco padlo do oka, udělali jsme odbočku.
Buddhistický chrám Chùa Giác Nguyên
Tohle místo (Google mapy) na nás vykukovalo zpoza stromů v kopcích, a protože jsme buddhistických chrámů pořád ještě neviděli dost (zatím jenom asi 47 :-)), vyrazili jsme k němu. Že jsme udělali dobře, nám bylo jasné hned. Celý chrámový komplex je opravdu rozlehlý, a pokud máte slabost pro kýčovité sochy i sošky, víc pozlacených ploch než ve vile albánského mafiána a klidnou atmosféru svatých míst, určitě ho nevynechejte. Z úplného vršku od velké sochy bohyně Cundi (tady jako neznaboh vařím z vody, tak mě případně opravte) je navíc super výhled jak na celý soubor chrámových budov, tak do údolí a na jezero.
Thánh thất Đà Lạt
Překvápko: Další chrám :-). Recenze na Google mapách ho převelice chválily a vnitřek vypadal moc hezky, tak když už jedeme kolem… Trochu nám trvalo, než jsme našli správnou cestu (s Alexem jsme si na zavazadly obtěžkané motorce vyjeli do téměř vertikálního stoupání, jen abychom zjistili, že tudy cesta opravdu nevede), ale jakmile se podařilo, už bylo všechno růžové – tady skoro všechno, protože hlavní chrám, kvůli kterému jsme sem hlavně jeli, byl zamčený. Okoukli jsme zbytek budov, slupli svačinu a začali se chystat k odjezdu. Alexe naštěstí napadlo, že by teda mohl jít sehnat někoho, kdo nám ty dveře odemkne, když už se tedy starý k ničemu nemaj a jen tady seděj. K našemu překvapení během pěti minut přiklusal i s klíči, takže jsme odemkli a vešli dovnitř – a že to stálo za to! Všechno vyleštěné jak zrcadlo, nádherné ticho, že by bylo slyšet i pád špendlíku na podlahu, prostě krása! Po chvíli navíc dorazil i správce, který cvaknul vypínačem, a celý interiér rázem ozářily tisíce ledek hrající všemi barvami. Řeknu vám, takový pohled se vám jen tak nenaskytne – a to nemyslím nijak špatně: Vietnamci jsou prostě mistři kýče :-). Takže: Pokud byste se tady někdy vyskytli, zamčenými dveřmi se nenechte odradit a šupejte shánět klíče (nápověda: vrahem je zahradník). Nebudete litovat!
Konečně Da Lat!
Bez dlouhých řečí přiznáváme, že Da Lat nám učaroval od první chvíle. Po dlouhé době jsme v Asii narazili na město, které má šarm a identitu. Po Saigonu, Nha Trangu a Phan Rangu, které jsou co do architektury vzrušující asi jako Ordinace v růžové zahradě (stejné anonymní baráky sem tam protkané nějakou vládní socrealistickou obludou) jsme konečně mohli obdivovat krásné domy a budovy v koloniálním stylu nebo bezpočet kostelů, které jsou ještě ke všemu zasazené do fotogenické kopcovité krajiny. Kam oko dohlédne, je buď zeleno, nebo tam najdete alespoň houfy pestrobarevných květin. Byli jsme u vytržení!
Další pozitivní dojem na nás udělalo ubytování sehnané klasicky přes Airbnb. Hostitelky byly skvělé, uměly dobře anglicky a daly nám spoustu tipů, naše záda zase ocenila pohodlné matrace a hlavně měkké polštáře (příliš často jsme bohužel naráželi na polštáře, které se tvrdostí rovnaly 14 dní starému bochníku Hostivařského pecnu). Další zásadní výhodou bylo obrovské parkoviště před domem, kam jsme bez problémů mohli vyslat děti hrát. Od první chvíle nám bylo jasné, že se nám tu bude líbit, takže původně domluvený týden jsme hned druhý den rovnou prodloužili na dva. „Naši“ bytovku ani bezprostřední okolí bychom sice neoznačili za esenci estetična, ale co chybělo na kráse, to vynahradila útulnost a pohodlí bytu a autentičnost okolního prostředí, kterou nekazily houfy západních turistů. Nechybělo nám tu vůbec nic. V okolí byla spousta skvělého jídla – hned na parkovišti před domem vynikající bún thịt nướng, za rohem skvělé bánh mì, phở bò tái, křupavá smažená rýže nebo třeba restaurace, kde jsme si pochutnali na vynikajících žabích stehýnkách s chilli. Pro všechno ostatní (velký supermarket a atrakce po okolí) stačilo sednout na motorky, a za chvíli jsme byli, kde jsme potřebovali – Da Lat není velký.
Tedy – jedna věc nám přece jen chyběla, a to teplé oblečení. Samozřejmě, že jsme někde zahlédli, že se Da Latu přezdívá „město věčného jara“, po víc než půl roce v rozpálené v Asii jsme si ale v plném rozsahu neuvědomili, jak takové jaro dokáže být „kruté“. Už když jsme se vyšplhali do horského průsmyku, jsme museli obléct mikiny, ale že se budeme v bytě hned první večer klepat jako ratlíci (mohlo tam být tak 18 °C, venku 16 °C), to jsme nečekali :-). Přece jen Da Lat leží ještě o 500 metrů výš než zmiňovaný průsmyk. Hned následující ráno jsme proto vyrazili na expedici do supermarketu Big C, kde jsme se vybavili dlouhými kalhotami, punčochami a ponožkami, díky nimž jsme bez problémů přestáli jak dopolední prochladlý apartmán, tak podvečerní jízdy na motorce.
Protože se nám oběma v Da Latu nahromadilo docela dost práce, dopoledne jsme většinou trávili v bytě (pohodlné sezení, víceméně fungující internet a dostatek prostoru pro děti jak venku, tak vevnitř), odpoledne jsme vyráželi ven – ať za některou z místních zajímavostí, za něčím dobrým na zub, na projížďku šlapadlem po hlavním jezeře, nebo třeba i jen za nákupy drobností, které nám chyběly „doma“. Z Da Latu jsme proto za čtrnáct dní viděli možná méně než průměrný turista, který sem přijede na tři–čtyři dny. Protože ale nejsme turisté, příliš nás to netrápí, protože víme, že se sem brzy znovu vrátíme ještě na delší dobu a budeme mít spoustu příležitostí poznat to, co nám teď uniklo. Co jsme tu tedy dělali?
Lanovka + chrám Trúc Lâm
Původně jsme plánovali, že lanovkou pojedeme jenom jedním směrem a druhým pošlapeme pěšky (ideálně z kopečka). Když jsme dorazili na první stanici, moc se nám to nezamlouvalo, protože to zaprvé vypadalo, že bychom pak šlapali do kopce, a za druhé terén nevypadal moc prostupně. Sedli jsme proto na skútry a zajeli k chrámovému komplexu Trúc Lâm, kde je druhá stanice. Tady jsme nastoupili do kabinky a nechali se unášet směrem k druhému bodu. Protože to ani z výšky nevypadalo, že je tu nějaké cesta, která kopíruje trasu lanovky, po silnici se nám zrovna šlapat nechtělo a děti při představě dlouhé chůze výrazně pobledly, místo pěšího výletu jsme si prošli chrámové okolí stanice. Není tu sice tak prázdno jako u dvou chrámů, které jsme zmiňovali výše, ale krásou a kýčovitostí si s nimi nezadá, takže můžeme doporučit (dva první chrámy navíc nemají v blízkosti jezero).
Crazy House
„Bláznivý dům“ je opravdu bláznivý zážitek. Jde o soubor několika budov, které slouží jako hotel, umělecká galerie a zároveň kavárna. Pravý úhel byste tu nenašli a popis z Wikipedie („vše vypadá, jako by bylo roztaveno ve vysoké teplotě a poté opět ztuhlo do groteskních tvarů“) přesně vystihuje, co vás tu čeká. Připravte se na davy turistů (díky nezvyklému prostředí, kde pořád bylo na co koukat, nám ale zase tolik nevadily) a závratě při procházkách po hřebenech střech, kde vám pocit jistoty (ne)dodává zábradlí sahající asi tak do poloviny stehen. Jednoznačně doporučujeme!
Pagoda Van Hanh
Dominantou buddhistického chrámu je velká socha Buddhy. Zbytek je klasický soubor náboženských budov zasazený do zenového klídku a doplňovaný klasickými kýčovitými sochami. Na zadek se z toho neposadíte, ale pokud budete mít cestu kolem, stavte se tu.
Thung lũng Tình Yêu
Alias Údolí lásky. Je to obrovský park plný květin, ve kterém najdete všechno možné – od bludiště, za kterým jsme sem šli my, přes lanový park až po různé atrakce, jako jsou šlapadla na jezeře nebo malá horská dráha. My jsme bohužel přišli dost pozdě, takže jsme nemohli vyzkoušet všechno, co bychom chtěli, ale pokud sem s dítky vyrazíte, určitě tu dokážete strávit většinu dne.
Noční trh
Pokud patříte mezi milovníky trhů, které jsou k prasknutí narvané lidmi, všemožnými cetkami a předraženým jídlem, bude tohle něco pro vás. Přestože patříme spíš mezi vyznavače liduprázdných míst, víkendový trh jsme si nechtěli nechat ujít. Děti utratily kapesné za svítící cetky vystřelované gumičkou do vzduchu, všichni jsme ochutnali něco z místních dobrot (milujeme závitky s betelovými listy!) a asi tak po patnácti minutách jsme toho měli dost, takže jsme se zase co nejrychleji prodrali ven (to nám zabralo tak půl hodiny :-)). Zase se nám ale potvrdilo, že cesta bývá lepší než cíl, takže několikakilometrová procházka od našeho apartmánu na trh a zase zpět (jinou cestou) byla větší zážitek než celý trh.
Jahodová farma
Kdo nemá rád jahody, ať hodí kamenem. My rozhodně nic házet nebudeme, protože červených plodů dokážeme spořádat kila. Pozvání na jahodovou farmu Nutrifarm, které přišlo od naší Airbnb hostitelky Kelly, nám proto vyloženě sedlo do noty. Co vám budeme povídat: Nasbírali jsme asi šest vaniček, navrch přihodili balíček sušených a do bříšek jsme u té příležitosti ještě poslali výborné jahodové smoothie. Že neuhodnete, s čím jsme druhý den snídali výborné domácí lívance? 🙂
Sloní vodopád Thác Voi
Asi nikdy nás neomrzí koukat na vodopády, kterých je kolem Da Latu víc než dost. Z kandidátů jsme vybrali Sloní vodopád Thác Voi (Elephant Waterfall). Dojet k němu byla záležitost asi 45 minut a najít ho je jednoduché, pokud tedy jako my nepřehlédnete obrovskou ceduli :-). Nejlepší výhled na vodopád je samozřejmě zespodu, kam se od parkoviště dostanete poněkud divokou cestičkou. Nebýt tam zábradlí, byla by to dost adrenalinová cesta i pro průměrnou horskou kozu; my jsme si s dětmi taky užili pár perných chvilek. Jakmile ale sestoupíte dolů, všechno bude zapomenuto, protože vodopády jsou nádherné a lezením po šutrech a broděním potokem tam určitě pár hodin zabijete. Po cestě zpět nezapomeňte následovat šipku vedoucí kamsi mezi skály. Přišlo nám škoda, že ji skoro každý ignoruje (je na ní napsaného něco ve vietnamštině), tak jsme ji následovali, a hle – ocitli jsme se za vodopádem! Pořádně to tam cákalo, vyšli jsme celí mokří a málem bez Mayiny boty (zapadla jí do bláta a nemohli jsme ji najít), ale šťastní, že jsme se na masivní proud vodopádů mohli podívat z tak bezprostřední blízkosti – z „normálního“ pozorovacího stanoviště je k nim totiž dost daleko, dobrých 20 metrů.
Továrnička na hedvábí Cường Hoàn
Výroba hedvábí je jedna z věcí, které jsou pro Da Lat typické. Na závěr pobytu jsme se proto do jedné z továrniček vypravili i my. V areálu máte téměř naprostou svobodu pohybu. Můžete omrknout housenky bource morušového (jak nahaté, tak zakuklené), máčení a odvíjení hedvábí z kokonů a jeho zpracování a taky vyloupávání larev z odvinutých kokonů. Mimochodem, pražené larvičky tam můžete rovnou ochutnat. Nám dospělákům a Alexovi moc nešmakovaly, Lilly docela zachutnaly, Maya ji vyplivla. Zážitek to byl hezký, ale chyběl nám nějaký průvodce, který by poskytl detailnější výklad. V jednom z baráčků sice běží informační video, ale bohužel mu není moc rozumět.
Další fotky najdete v galerii: